proč jít ke zpovědi?
PROČ JÍT KE ZPOVĚDI?
fr. Saunders
někteří z mých protestantských přátel se ptali, proč katolíci chodí ke zpovědi. Co bys řekl?
Ježíš vstoupil do tohoto světa, aby odpustil hříchy. Vzpomeňte si na slova našeho Pána: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby ten, kdo v Něj věří, nezemřel, ale mohl mít věčný život.“(Jn 3:16) během své veřejné služby Ježíš kázal o odpuštění hříchů: Vzpomeňte si na podobenství o marnotratném synovi (Lk 15:11ff) nebo ztracené ovce (Lk 15:1ff) a jeho učení, že “ v nebi bude také více radosti nad jedním kajícným hříšníkem než nad 96 spravedlivými lidmi, kteří nemají potřebu činit pokání.“(Lk 15:7) Ježíš sám odpustil hříchy: Vzpomeňte si na příběh ženy chycené v cizoložství (Jn 8:1ff) nebo ženy, která si umyla nohy slzami. (Lk 7:36ff) také nás naučil modlit se za odpuštění v „Otče náš“: „odpusť nám naše viny, jako odpouštíme těm, kteří se proti nám provinili.“Jeho poslání smíření vyvrcholilo v jeho vášni, smrti a vzkříšení: Ježíš trpěl, zemřel a vstal, aby nás osvobodil od hříchu a smrti.
Ježíš však nikdy nezlehčoval hřích ani jej racionalizoval. Ne, pro Ježíše je hřích hříchem, porušením lásky vůči Bohu a bližnímu.
Ježíš však ve svém božském milosrdenství vyzval hříšníka, aby si uvědomil hřích, činil pokání a byl smířen s Bohem a sousedem.
Ježíš chtěl, aby tato služba smíření pokračovala. První velikonoční nedělní večer se Ježíš zjevil svým apoštolům, „dýchal na ně“ a řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Odpustíte-li lidem hříchy, je jim odpuštěno; pokud je držíte svázané, jsou vázáni.“(Jn 20:21-23) pouze dvakrát v Písmu svatém najdeme Boha dýchajícího do lidských bytostí. Za prvé, v Genesis účtu stvoření, Bůh vdechuje život duše do člověka, kterého stvořil. (Gen 2: 7) Nyní Ježíš, Syn, vdechuje svůj život svým apoštolům svým kněžím, aby skrze ně „vdechl“ život duším pokřivených hříšníků. V této scéně Kristus ustanovil svátost pokání a učinil z jeho apoštolů Ministry.
při Nanebevstoupení Páně Ježíš znovu obvinil své apoštoly z této služby: „Tak je psáno, že Mesiáš musí třetí den trpět a vstát z mrtvých. Ve svém jménu pokání za odpuštění hříchů má být kázáno všem národům, počínaje Jeruzalémem. Jste toho svědky. (Lk 24:46ff) Ježíš zjevně přišel odpustit hříchy, chtěl, aby toto usmíření pokračovalo, a dal Církvi svátost, díky níž budou kněží i nadále působit jako ministři tohoto usmíření.
možná mnoho protestantů nevidí potřebu vyznání, protože většina protestantských denominací nemá svátosti nebo alespoň chápání svátostí jako účinných znamení, jimiž nám Pán dává milost. (Tradiční nebo „vysocí“ biskupové však mají vyznání. Luteráni mají také rituál smíření.)
přesto vidíme, že tato služba smíření žila v rané církvi. Svatý Pavel napsal: „Bůh nás smířil se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření.“(2 Kor 5:18) Didache (nebo učení Dvanácti apoštolů), napsané kolem 80 našeho letopočtu, uvedl: „v kongregaci vyznáte své přestupky „a“ v den Páně se sejděte a lámejte chléb…poté, co přiznal své přestupky, že vaše oběť může být čistá.“St. Cyprian ve svém < De lapsis> o usmíření křesťanů, kteří podlehli nabízení pohanského uctívání, spíše než čelit mučednictví, napsal: „Nechť každý vyzná svůj hřích, zatímco je stále v tomto světě, zatímco jeho vyznání může být přijato, zatímco uspokojení a odpuštění udělené kněžími je pro Boha přijatelné.“V této době pronásledování, kdy byly místní“ farnosti “ malé, jednotlivci veřejně přiznali své hříchy na začátku mše (jak je uvedeno v Didache) a obdrželi rozhřešení od biskupa nebo kněze.
po legalizaci církve Konstantinem církevní otcové nadále zdůrazňovali důležitost vyznání. St. Ambrose napsal: „zdálo se nemožné, že hříchy by měly být odpuštěny skrze pokání; Kristus udělil tuto moc apoštolům a od apoštolů byla předána úřadu kněží.“(<De poenitentia>) podobně, St. Athanasius tvrdil, “ jako muž, kterého kněz křtí, je osvícen milostí Ducha Svatého.“, stejně tak ten, kdo v pokání vyznává své hříchy, přijímat skrze kněze odpuštění na základě Kristovy milosti.“(<Contra Novatus>) v polovině 400. let a pontifikátu lva I. se soukromé vyznání pod pečetí tajemství stává normou, která chrání pověst kajícníka a přitahuje ostatní ke svátosti.
proto jdeme ke zpovědi, protože je to svátost, kterou nám dal Kristus, a vždy to byla praxe církve.
tato svátost je tak důležitá v našem sdílení v Kristově životě, že církev dokonce nařídila svou praxi. Aby se zabránilo laxnosti, čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 požadoval, aby “ každý věřící obou pohlaví, který dosáhl věku uvážení, měl alespoň jednou ročně věrně přiznat všechny své hříchy svému vlastnímu knězi. Měl by se snažit co nejvíce splnit pokání, které mu bylo uloženo, a s úctou přijímat alespoň během Velikonoc svátost Eucharistie.“Toto pravidlo je stále pravidlem církve. Tridentský koncil v roce 1551 ve své doktríně <o svátosti pokání> tvrdil, že protože smrtelný hřích „zabíjí“ Boží život v našich duších, musí být tyto hříchy přiznány a zproštěny svátostí pokání (princip opakovaný papežem Janem Pavlem II v < Veritatis Splendor>). Trent také řekl, že“ je správné a ziskové “ přiznat veniální hříchy.
odpověď bychom mohli ukončit zde. Pravidelné vyznání je však zdravou duchovní praxí. Každý upřímný katolík musí pravidelně-každý měsíc nebo dva-dobře zkoumat svědomí, které se drží Kristovy úrovně. Každý člověk by se měl zamyslet nad tím, jak dobře žil „Kristův život“ tím, že se řídil přikázáními a učením církve.
možná selhání člověka nejsou ani tak provize, jako opomenutí. Pro všechny z nich přinášíme naši duši Pánu a dostáváme odpuštění. Léčivá milost svátosti pokání odplavuje hřích a dává nám sílu, abychom se tomuto hříchu znovu vyhnuli. Čím více milujeme Pána, tím více si uvědomujeme nejmenší hříchy a tím více chceme říci: „Je mi to líto. Prosím, odpusť mi.“Jsem si jist, že to je důvod, proč Matka Tereza a papež Jan Pavel II. chodí každý týden ke zpovědi. Jak pokračujeme v naší velikonoční oslavě, můžeme plně využít této krásné svátosti, která nás přibližuje k Pánu.
fr. Saunders je prezidentem Institutu Notre Dame a přidruženým pastorem farnosti královny apoštolů, oba v Alexandrii, vůle.
tento článek je převzat z dubna 7, 1994 vydání “ Arlington Catholic Herald.“